Isabelino bílé štěstí - Zasadit semínko…

Isabel se jen s těžkým srdcem loučila s domem. První den ani nešla s otcem, chtěla si vychutnat každé stéblo svého bývalého domova. Zdálo se jí, že už nikdy nebude nikde doma tak jako tady. Pár slepic a králíků vzali s sebou, aby měli jídlo na příští dlouhé dny cesty. Využili vůz, se kterým do těchto krajin Isabelin otec kdysi dávno přijel. Luna kráčela slavnostně vedle vozu a občas odběhla dopředu zjistit, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Ani na chvilku neváhala, jestli odejít se svou paničkou nebo zůstat v horách. Isabel téměř nemluvila. Rozmlouvala pouze s Lunou smutnýma ustaranýma očima a až na pár mručivých souhlasů zahájila smutný truc. Jak mířili podél Leony dále na sever, příroda se zdála být více nepřátelská, třebaže byla stále stejná jako u nich doma. Cesta tudy žádná nevedla, takže nastalo spousta problémů, kolikrát museli objíždět skaliska, což je značně zdržovaloCesta se vlekla pomalu a trvalo měsíc, než dojeli k severnímu konci jezera. Protékala tudy řeka Toark, kterou museli přebrodit. Už jen najít dobrý brod jim trvalo dva dny. Krajina místo lesů nabízela jenom prašnou polopoušť s občasným výskytem stromů, jenž byly nezvykle malé a pokroucené. V horách bývaly kmeny krásně rovné a velmi vysoké, dokonce i listnáče. Dostali se na cestu a zdálo se, že většina vozů jede stejným směrem – opět na jih. Mnoho z nich patřilo obchodníkům a bylo velmi plných, i přesto postupovaly daleko rychleji. Isabel tehdy poprvé spatřila cizí lidi. Jejich zevnějšek byl úplně jiný než otcův. Nikdy neviděla jinou barvu vlasů než černou a teď mohla srovnávat, jak se lidská rasa vlastně liší. Párkrát spatřila na menších vozech nějaké mladé chlapce, vždy ale byli tak o dva roky starší než ona a vypadali zase úplně jinak. Otec pozoroval její skrývané nadšení s radostí i starostí. Isabel toho o lidech moc neví. Musím jí co nejdříve říct, aby se ode mě nevzdalovala. Zatím měl ale zbytečné starosti. Jeho dcera se ho držela jako klíště, snad se bála, že poodejde-li metr od vozu, ztratí se ve světě. Zvídavá však byla a vše, co jí otec vyprávěl o městech a lidech v nich žijících, hltala bez dechu. Nakonec se přece jen těšila, až si najde kamarády a uvidí krásné domy. Za více než týden uviděli na obzoru malé tmavé věže a kouř.
„To už je ono?“ natahovala dívka krk. Ale její snažení bylo marné, tak se zase posadila a čekala na odpověď.
„Ano, tam si najdeme místo k žití.“ Odpověděl jí otec klidně.
Nikdy neviděla jinou stavbu krom jejich chatrče, ani na žádném obrázku, protože neměli knihy. Město se jí ale na první pohled pro svou velikost a plnost a v neposlední řadě rozmanitost zalíbilo. Leželo těsně u jezera, některé domky stály i napůl ve vodě, jak se tlačily na sebe. Odevšad se ozýval hluk a šum. Prostě velké město plné vozů, lidí, zvířat, zvláštních věcí a jiných zajímavostí. Isabel se rozhlížela s otevřenou pusou. Na některých domech byly i nápisy, Isabel si uvědomila, že ulice jsou přibližně všude stejné a pokud se nenaučí číst, nebude vědět, kde zrovna je. Až později si uvědomila, že se město opravdu hodně liší od přírody. Někteří lidé byly strhaní a na první pohled zoufalí a hladoví. Byly domy krásné a domy, co sotva stály. Náhle viděla tolik rozdílů, až se jí zamotala hlava. Přála si být opět doma v lese, daleko od hluku.
Jeli dál na západ, potom na jih, pak zase na západ a potom už to nedokázala rozpoznat. Otec se ptal po ubytování či místnůstkách k pronajmutí na delší dobu za slušnou cenu. Neuspěl. Potom ale dostal slušný tip a rozjeli se směrem k jezeru.
Slunce už zapadalo, ale město stále žilo, jako by se vůbec neblížila noc. Dojeli se svým vozem (nyní už notně opotřebovaným a chatrným) do uliček, kde stály domy vysoké dvě, tři poschodí a před jejich zraky se v zapadajícím slunci zalesklo jezero. Otec zastavil před dvoupatrovým domem těsně u jezera. Byl krásný a útulný, lehce oprýskané zdi, dřevěné sloupky a pod předstříškou malá dřevěná lavička. Po dřevě se plazila nějaká jasně zelená rostlinka, která se téměř dotýkala střechy a její listy tlumily světlo dopadající na lavičku. Vedle ní visela nad vchodem lucerna z černého kovu, bez skel. Isabel dostala rozkaz hlídat s Lunou vůz a otec zatím šel dovnitř pozeptat se. Seděla tam už dvacet minut, když se otec vrátil a za ním vyšla usměvavá baculatá žena v čisté zástěře. Měla hnědé vlnité vlasy stáhnuté mašlí a laskavé oči. Vypadala jako hodná tetička čekající na návštěvu. Postávala u dveří, zatímco Isabelin otec bral první brašny a pomohl své dceři s vozu. Když došli k domovním dveřím z tmavého, poměrně nového dřeva, žena v zástěře promluvila přímo k Isabel:
„Ahoj, jmenuji se Marie, můžeš mi tak přímo říkat. Jsem tu hospodyní a ty prý má nová pomocnice.“
„Ano, dobrý večer.“ Isabela byla tak trochu zaražená tou pomocnicí, ale Marie se zdála být příjemná a milá. Vzala také pár brašen a odvedla je dvorem kolem krásných keřů a staré menší kašny do dřevěné části domu. Letitý klíč vrzl v zámku a ovanul je chlad přicházející z malé, tmavé a prázdné světničky. Bylo tam čisto až na prach, který naznačoval, že uvnitř už dlouho nikdo nebyl. Předešlý obyvatel tu ale zanechal poměrně čisto. Okna mířila pouze do dvoru. Stálo taky několik kusů staršího nábytku, dřevěné židle měly elegantní jednoduchý tvar, stůl stál blízko jednoho okna se zavřenou okenicí a vypadal sice otlučeně, ale bytelně. Naproti dveří stoupaly dřevěné schody hodně připomínající ty v jejich bývalém domově. Nahoře byly dva pokoje spíše stejně malé než velké, z obou byl výhled na ulici i do dvora.
Isabel se podvědomě chopila své ženské úlohy a všechno všude zrevidovala. Vybalila během jednoho dne a stačilo, aby se jednou proběhla po světnici, a všechen prach zmizel. Její otec přímo žasnul nad tím, jak rychle se tu pustila do práce, třebaže dříve všechno odkládala. Každého rána si chodil hledat práci. Úspěchů moc neměl, každý potřeboval jen s něčím vypomoct, stálou práci se však nenabízel. Isabel musela pomáhat Marii v kuchyni. Hospodyně a její manžel Rufus byli bezdětní, ale velice přátelští. Zřídili si malou hospůdku směrem do hlavní ulice (takže Isabel měla okno přímo nad hospůdkou), kam chodili převážně stálí zákazníci, nebo lidé spoléhající se na diskrétnost. Rufus občas potřeboval vypomoct při nošení zásob a dva nájemníci mu přišli v každém směru vhod. Slíbil jim, že po nich nebude chtít zatím moc peněz, a tak Isabel došla k závěru, že opravdu na lepší bydlení nemohli natrefit. Kromě Isabel a jejího otce měli ještě tři jiné nájemníky, se kterými si Isabel hodně rozuměla. Byla to žena poměrně mladého vzhledu jménem Sandra a její dvě děti. Starší syn se jmenoval Ateb, mohlo mu být tak dvacet, byl velmi hubený a bledý. Většinou ho vídala jenom večer, když sedával u fontánky a odpočíval, vstával totiž každý den velmi brzy. Jeho strýc bydlel o dvě ulice dál a nabídl mu práci rybáře. Vděčně ji přijal, protože jeho matka jako pradlena už neměla delší dobu neměla peněz nazbyt. Na jeho mladší sestru volali Robro! a byla přesný opak bratra. Měla tmavší pleť, pihy a její vlasy byly lehce nazrzlé. Občas také pomáhala v hospodské kuchyni, ale častěji byla doma s matkou.
Isabel byla spokojená skoro až nečekaně. S Marií si velice rozuměla a vyprávěla jí své zážitky z dětství, ona zase jí odpovídala na všechny otázky o městě a lidech. Brzo se naučila aspoň částečně psát (hlavně čísla) a číst a mohla tak hostům roznášet pivo. Ti si ji brzy oblíbily a někdy ji i pozvali, aby si přisedla. Luna obvykle ležela u pultu a vše bedlivě pozorovala. Isabelin otec se vracel většinou až večer se skleslou náladou a celý hladový. Bylo na něm vidět, že dlouho pořádně nespal a přidělával své dceři starosti. Poptala se proto Ateba, jestli práce rybářů není nebezpečná a jestli by jeho strýc mohl zaměstnat jejího otce. Ateb slíbil, že se poptá.
Bylo velmi časné ráno, když se Isabel probudila z horka. Zjistila, že jí Luna zase v noci skočila do postele, což nikdy předtím než přijeli do města nedělala. Isabel to však nevadilo, její otec ji nikdy ráno nekontroloval, tak to nemohl zjistit a ona se tak vyhnula rannímu předstírání spánku. Luně nejspíše chyběla příroda a města se bála, stala se tichým stínem své malé paní. Nechtěla ji opouštět byť jen na chvilku, ale Marii ani Rufusovi to nevadilo. Každý zákazník se totiž ani nerozmýšlel jestli bude platit nebo ne, když Lunu viděl.
Umyla se a oblékla do nového oblečení, které dostala od Marie „aby vypadala jako pravá hospodyňka hostince“ a sešla dolů. Její otec už dávno odešel, ale nezdálo se, že by něco pojedl. Bylo nádherné jasné ráno, slunce teprve vycházelo, ale ptáci u jezera zpívali jak jeden velký sbor. Zabočila za jeden keř a strčila do rozvrzaných kuchyňských dveří. Ocitla se ve staré kuchyňce plně vybavené novým nádobím. Uprostřed stál stůl, na němž se dělaly pečlivější práce a na zdech byly nejrůznější poličky plné koření, olejů, mouky, příborů a talířů. Nad stolem byly zavěšeny cibule, papričky a nějaké sušící se koření. U pultu naproti dveřím už pracovala Marie a zdálo se, že něco krájí na malé plátky.
„Dobré ráno!“ pozdravila Isabel vesele, počkala až projde Luna dovnitř a pak zavřela dveře.
„Dobré.“ Usmála se Marie ohlédnuvši se na příchozí osobu s úsměvem.
„Nebyl tu táta?“
„Ne, odešel ještě časněji než jindy, viděla jsem ho procházet dvorem.“
„Ani nesnídal.“ Ustaraná Isabel prošla kuchyní do další místnosti obložené velmi tmavým dřevem a nepřítomně pozdravila Rufuse. Ten zrovna za pultem připravoval sklenice na pivo. Dívka sundala židle ze stolů a rozhlédla se, jestli je všechno připraveno pro první zákazníky. O pár minut později odemkla dveře vedoucí do hlavní ulice a brzy se objevili hosté. Byli to převážně obchodníci, nebo písaři a poslové, jenž si udělali krátkou pauzu na své cestě. Isabel chvíli roznášela pivo a pak šla do kuchyně pomoci Marii s jídlem pro muže sedícího v rohu u okna. Neustále se rozhlížel po lokále a konkrétně nejvíce pozoroval právě Isabel, což jí nebylo vůbec příjemné, doufala že tu nestráví celý den. Chvíli mlátila vztekle do přísad, přála si, aby dnešek prospala. Jestli dnes otec zase nenajde práci, bude s ním večer k nevydržení. Proč na mě ten chlápek furt tak koukal? Už aby Ateb zjistil, jestli mu daj to místo. K čertu, tohle jsem asi přesolila… No co, aspoň odejde dřív.
„Stalo se něco?“
Isabel sebou trhla a pohlédla se na Marii. Vypadala mírně překvapeně.
„Ne, proč?“odpověď byla rychlá a téměř nevinná.
„Tváříš se, jako bys chystala vraždu. Neřekl ti někdo něco?“
„Ale ne, dělám si starosti o tátu.“ Sice jen půlka pravdy, ale pravda to je.
„Ach tak. No jistě. Ale neboj se, najde si práci. Ve městě je spousta práce a pokud se jí člověk nebojí, slušně se uživí.“
Isabel ještě chvilku poslouchala chlácholivý hlas Marie, ale přitom stále myslela na toho divného chlápka v hostinci. Později, když bylo jeho jídlo hotové a ona mu ho měla zanést, se svou povinností chvíli otálela, aby nabrala dech a uklidnila se. Doufala, že až ji osloví, nezačne na něj řvát, proč na ni stále hledí. Vzala talíř s jídlem, z něhož se ještě trochu kouřilo a šla rovnou k jeho stolu. Muž byl starý asi jako její otec a měl delší tmavé velmi rozcuchané vlasy.
Oblečení měl černé a nejspíše opotřebované z cest. Pod stolem měl položenou brašnu a vedle ní luk s toulcem kvalitních šípů. Prazvláštní kombinace.
Položila před něj talíř a řekla cenu. Cizinec na ni chvilku hleděl, potom vytáhl váček s penězi a na stůl vysypal několik mincí.
„Díky,“ zabručela a otočila se k odchodu. Potom si ale uvědomila, že jí v tom něco brání. Muž ji jemně chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Potřeboval bych ještě jednu laskavost,“ řekl velice potichu ale pevně, stále ji přitom svírajíc její ruku.
„Sůl?“ zeptala se znechuceně, ale doufala, že to nebylo poznat. Začínala se bát.
„Ne, jen doručit jeden vzkaz.“ Stále ji nepouštěl, jakoby se bál, že uteče.
„Je mi líto, ale nechodím do města. Ztratila bych se.“ Přiznala barvu a doufala, že ji pustí.
„Doprovodím tě tam i zpátky. Jenom potřebuji, abys ten vzkaz předala.“ Zadíval se jí do modrých očí a Isabel viděla, že jen upřímně doufá. Vypadalo to, že je to něco opravdu tajného, ale měla by se do toho zaplést? Co když ji zavede někam pryč? Vezme s sebou Lunu, no jistě! Luna si s ním poradí. I když má meč a šípy, mohl by oběma ublížit. Opatrně vyvlékla svou ruku ze sevření jeho chladných prstů a snažila se z toho vycouvat: „Já ale nemám důvod vám věřit. Vidím vás poprvé v životě a táta říkal, že bez něj nesmím na ulici sama. Třeba mě ani neodvedete zpátky.“
Když viděl, že je jí jeho sevření nepříjemné, sám ji pustil a napřímil se. Ukázal na místo naproti sobě a Isabel si s nedůvěrou sedla.
„Zaplatím ti. Je to důležité, ani nemůžeš chápat jak a pokud si myslíš, že jsem nějaký únosce mladých slečen, tak se velmi mýlíš. Mám svých starostí dost, ale potřebuji pomoct. Dám ti tři zlaté a krátce po setmění budeš zase tady.“
Po setmění? Co tomu řekne táta?
„Nejde to,“ řekla a chystala se zvednout.
„Pět?“
Opět se pomalu posadila. Táta by měl o jednu starost míň. Z toho by se zaplatil první nájem a zbylo by na jídlo na několik dní.
„Šest.“ Řekla pevně. Potřebuji taky nové boty.
Cizinec se usmál: „Jsi skromná, ale neváhal bych ti dát i deset zlatek.“
Nejsem já blbá?
„Co chcete doručit?“ řekla odevzdaně.
Muž vytáhl z opasku malý svitek s voskovou pečetí jasně rudé barvy. Nedal jí ho, nechal ji jen se na něj podívat. Potom ho schoval zpátky a rozhlédl se, jestli je někdo neposlouchal. Nikdo se na ně ani nedíval.
„Potřebuji to doručit na určité místo, dovedu tě tam a až to předáš doprovodím tě zase sem. Platí?“
„Kdy?“
„Při západu slunce buď pod lucernou. Víš, kde je?“ dodal trochu v pochybnostech.
„Jasně, že vím.“ Řekla trochu dotčeně a odešla.
„Kdes byla? Dones tohle pivo panu Folsodovi,“ řekl trochu netrpělivě Rufus, když se kolem něj chtěla protáhnout do kuchyně. Víc se ale naštěstí neptal.
Nikomu neřekla, kam jde. Otec přicházel až po setmění, tak doufala, že si nevšimne, že je pryč. Když se chýlilo k západu slunce, převlékla se do něčeho teplejšího a sešla dolů. Přeběhla dvůr jakoby nic a příšerně se lekla, když na ni zavolala Sandra z okýnka jejich světničky:
„Ateb říkal, že tvého otce rádi zítra přivítají. Ateb ho přijde vzbudit, pokud bude chtít.“
„Hm, bezva. Díky.“ Odpověděla dost polekaně a nejistě Isabel.
Sandra si ji prohlédla a udiveně řekla: „Kam se chystáš?“
„Jen si jdu sednout ven na lavičku a dívat se na západ slunce.“ Další polopravda, jen doufám, že ji nenapadne mě jít zkontrolovat.
„Tak to jo, neseď tam dlouho, ať nenastydneš.“ Sandra se usmála a zavřela okno.
Isabel si oddychla a ucítila, jak Luna olizuje její ruku. Šla k lavičce u vchodu, kudy poprvé vešli dovnitř a posadila se. Luna sedla vedle ní a opřela se bokem jí nohu. Měly krásný výhled na jezero Leona. Před lavičkou byla dlážděná ulice táhnoucí se po břehu a za ní jezero.
Před některými domky kotvily loďky.V okamžiku, kdy se slunce dotklo jezera, vyšel zprava ten cizinec v černém plášti a kápi a jen na ni kývnul. Isabel k němu přišla beze slova a otočila se, jestli ji nikdo neviděl. Luna jí byla v patách a zjevně cizinci nevěřila, stále k němu čuchala. Doopravdy si nebyla jistá, zda je přítel nebo nepřítel, když promluvil dokonce krátce zavrčela.
„Čím dříve půjdeme, tím dříve se vrátíš. Doufám, že nikdo neví, žes odešla.“
„Vypadám snad na pět? Taky bych z toho měla průšvih!“ To jsem asi neměla říkat, teď ví, že by mě dlouho nikdo nehledal.
„Jdeme.“ Cizinec se rozešel ulicí, aniž by řekl více a nebo se na ni jen podíval. Vedl ji ulicemi upravovanými a čistými, ale pak vešli mezi ty špinavé a tmavé, kde domy sotva stály a na chodníčkách se válely bedny pravděpodobně od zboží, jenž se přes den vyprodalo. Potom ji zase vedl kolem krásných domů s květinami v oknech a zdobenými klepadly na dveřích. Nikde nebylo ani živáčka. Jenom z hospod se linul kouř a vůně teplých jídel, ale také hluk opilců. Isabel si snažila zapamatovat, kudy jdou, ale v sedmé uličce to vzdala. Město bylo jako bludiště, a tak byla odkázána cizinci na milost a nemilost. Velmi toho litovala, ale co teď mohla dělat?
Na jednom rohu se náhle její průvodce zastavil a podíval se do další ulice. Slunce už dávno zapadlo a světlo vydávaly pouze lucerny a okna domů. Někde štěkali psi, ale Luna byla úplně zticha, stála vedle své paní a cizince nespouštěla z očí. Ten se náhle otočil a řekl: “Nikdo tam není. Můžeš jít.“
Vytáhl z pláště svitek a vtisknul jí ho do ruky jakoby se modlil, aby ho neztratila. Podívala se na něj a ve slabém světle spatřila zvláštní znak na pečeti. Byl to zvláštní tvor držící v tlapách něco jako meč.
„Poslouchej: nechoď kolem lampy, abys nebyla vidět. Je tam jen jedna. Jdi jakoby nic, ale svitek neukazuj! Nerozhlížej se a jdi ke dveřím cihlové budovy, mají mosazné klepadlo s hlavou lva. Zaklepej a otevře ti žena, která bude chtít heslo. Z lesa do hor, pak předáš svitek.“
Isabel byla celá nesvá, ale svitek schovala do rukávu a šla. Ulice byla až na jednu lampu uprostřed neosvětlená a tmavá. Domy byly honosné a vypadalo to, že klepadla mají všechny jejich dveře a vrata. Jen jediný dům byl z cihel a stál přímo naproti ní, na druhém konci ulice. Isabel polkla a doufala, že ti lidé, ať už dělají cokoli, dělají správnou věc. Rozešla se k domu a doufala, že její kroky neukazují, jak je nervózní. Kolem lampy prošla nejistě, střed ulice ozařovala velice jasně a nebylo lehké vyhnout se její záři a přitom na sebe moc neupoutat. Konečně stanula u domu a velice se jí ulevilo. Zaklepala a doufala, že ne moc hlasitě. Dveře se pomalu otevřely a stála tam žena, jenž měla přes obličej černý závoj. Nejistě řekla: „Ano?“
„Z lesa do hor,“ odvětila nejistě dívka před ní a podávala jí svitek z rukávu. Žena chňapla po svitku a vzala si ho. Zamumlala „díky“ a zmizela uvnitř domu. Isabel se pomalu rozešla zpátky jakoby šla od návštěvy tetičky a dostala dobrou večeři. Když došla za roh, cizinec tam stále stál a usmíval se.
„Výborně!“
„Něco těžšího nemáte?“ uculovala se Isabel.
„No moc si nefandi. Kdyby někdo tušil, že jim posílají zprávy, tak by tě stejně poznali. Ale teď už pojď, příště musíme vyrazit trochu dříve.“ Otočil se šel opět směrem k jezeru. Isabel ho zasněně sledovala a přemýšlela. Copak to je za tajemství? Zřejmě něco proti nějaké mocné osobě, kdo jiný by mohl nechat stíhat své nepřátele? Bohatý člověk, který si může dovolit někoho najmout… Zatímco přemýšlela, ocitli se na náměstíčku, kde stále bylo plno lidí a zjevně nakupovali na trzích pod sochou vysokého statného muže s vousy, korunou na hlavě a mečem u pasu. Dost šeredná socha. Moment! Kolem té jsme nešli!
„Hej kam si myslíte, že mě táhnete? Tudy jsme nešli!“ osopila se na svého průvodce Isabel.
Cizinec na ni letmo pohlédl, na první pohled rozhořčen, že ho takto oslovuje, ale ani se nepozastavil.
„Radši chodím pokaždé jinak, mate to případné pronásledovatele. A prosím nekřič, každý nemusí vědět, co děláme.“ Řekl téměř potichu, ale stále se na ni díval uraženě.
Isabel si vztekle vzdychla když si uvědomila, že stále nemá vyhráno, ještě pořád netrefí domů. Brzy už ale poznala domky v ulici před hospůdkou, vidí je přece z okna. A opravdu, stanuli před známou hospůdkou velice domácího stylu. Štítek nad vchodem oznamoval pocestným, že hospoda se jmenuje U hvězdy. Uvnitř se už nesvítilo, ale venkovní lucerny jasně ozařovaly stoly uvnitř.
„Díky odtud už trefím.“ Zastavila se náhle Isabel doufajíc, že se nespletla, ale nechtěla vypadat jak holčička, kterou by musel doprovodit přímo do jejího pokoje.
„Dobrá.“ Řekl už zcela klidně a vytáhl váček s penězi. Dal jí šest zlatých, usmál se na ni a zamumlal „díky“.Odešel směrem odkud přišli jakoby tu nikdy nebyl. Isabel nemohla uvěřit vlastním očím. Jak lehce dostala tolik peněz! Ale náhle si uvědomila, že je nemůže otci dát, hned by se ptal odkud je má a ona nesmí říct, že ho neuposlechla. Cítila se za to vina. Strčila zlaté mince do kapsy a šla za roh. Lucerna tam zářila nad lavičkou u vchodu do dvora. Nepletla se. S úlevou a dalším očekávám se rozběhla do dvora. Pak se ale snažila potichu proplížit do světničky. Byla tam tma. Takže táta ještě nepřišel. Skvělé.
Její otec přišel dokonce o další hodinu později s omluvou, že se mu vyskytla nečekaná práce na celý den a neměl čas jí dát vědět. Přinesl domů malý obnos, ale nebylo to tolik, co za ten den vydělala Isabel. Ta se mu nesvěřila a peníze si schovala na horší časy. Její otec druhý den šel s Atebem za jeho strýcem a konečně dostal práci. Isabel si konečně přestala dělat starosti. Na muže v černém málem zapomněla, jenom doufala, že ho už víckrát neuvidí.
Jak velice se mýlila!